Přídavek ke knize Psychologie vítězství: Zaseknutý pokrok

Ve sportu je řada situací, kdy se můžete cítit zavření ve slepé uličce, což vám logicky bude bránit v tom, o čem je tato kapitola – cestě vpřed.

Neexistuje univerzální návod na to, jak se ze slepé uličky dostat.

Pokusím se vás ale aspoň inspirovat tím, že vám ukážu příběhy dvou hráčů, kteří se potýkali s velmi podobným problémem, ale přitom potřebovali udělat značně rozdílné kroky k tomu, aby našli cestu ven.

Představme si dva sportovce – Simona a Patrika. Oba si prošli téměř identickým sportovním vývojem. V mládežnickém věku zažívali velké úspěchy, prošli si reprezentacemi, byla jim předpovídána zářná kariéra. Přestoupili do „velkoklubu“, ve kterém se neprosadili.

Oba to dávali za vinu tomu, že měli zdravotní obtíže, že si nesedli s trenéry a že „nebyli pochopeni“. Vrátili se tak zpátky na nižší úroveň a hráli již několik let v klubech, ze kterých se měli podle předpovědí už dávno odrazit zase na vyšší level.

Oba byli „zaseknutí“, mimo jiné proto, že se po návratu cítili zklamaně a zároveň tak trochu namyšleně. K tomu si procházeli svými prvními vážnými známostmi či zařizováním vlastního bydlení.

Přizpůsobili se průměru, ve kterém se nacházeli, a to jak z hlediska přístupu k tréninku, tak i životosprávy.

Občas byli schopní podat famózní výkony, ale scházela jim konzistence. To pochopitelně souviselo s tím, že brali trénink na lehkou váhu, a jejich přístup k životosprávě byl dokonce někde na váze muší. Stále pociťovali křivdu a nebyli ochotni udělat „něco navíc“.

Typickým příkladem byly třeba chvíle, kdy se jich někdo zeptal, zda se chtějí podívat na video ze svých posledních zápasů, na nichž by jim trenér ukázal několik věcí, které se mu líbily, ale i ty, kde viděl rezervy. Obvyklá odpověď? „Dneska ne, spěchám domů“. Byly tudíž těžce trénovatelní, jejich lhostejnost vedla k nastavení „jedním uchem tam, druhým uchem ven.“

Oba cítili, že jim chybí sportovní „světlo na konci tunelu“. Nevěděli, za čím vlastně jdou.

Tady už ale podobnosti končí. Každý z nich totiž reagoval jinak. Simon byl smutný. Patrik byl v pohodě. Simon se pravidelně utápěl v úzkostných myšlenkách. Cítil, jak se mu před očima rozplývá jakákoli pozitivní vize, kterou dříve měl. Prožíval bezmoc.

Patrik na svou sportovní situaci přestal téměř úplně myslet. Cítil se spokojeně a naplněně v jiných aspektech svého života. Asi nejlépe to dokážu ilustrovat tím, co mi jednou odpověděl na otázku, zda mu nevadí, že hraje na nižší úrovni:

„Ne, mám to blízko domů.“

Obě tyto reakce byly extrémní a vyžadovaly jiný přístup. U Simona docházelo kvůli dlouhodobému stresu, který pociťoval, k prvním náznakům vyhoření – zvýšená únava, neschopnost mít radost z věcí, které mu dříve přinášely potěšení, obtíže se spánkem.

Tím, že byl v celkově negativním emočním nastavení, měl navíc problém hodnotit své výkony jinak než skrze vyčítání si chyb. I když někdy celkově zahrál výborně, stáčel své uvažování pouze k tomu, co bylo špatně.

Jeho fixace na vidinu úspěšné sportovní kariéry souvisela s rodinným prostředím. Měl mezi příbuznými několik vrcholových sportovců a jeho otec jej na tuto dráhu vždy usměrňoval. Právě svůj vztah s otcem vnímal Simon jako jednu z hlavních příčin toho, proč se cítí tak špatně. Neustále od něj slyšel kritiku, výčitky a připomínání, že do něho přece neinvestoval tolik času a peněz, aby se pak plácal někde na této úrovni.

Byly chvíle, kdy ho dokázal rozhovor s otcem po zápase rozbrečet.

Patrik měl zázemí mnohem bezpečnější. Jeho rodina byla nadšená z toho, že je vrcholovým sportovcem, a dávali mu to i v tomto období jasně najevo. Žádné rozplývání dlouhodobého cíle neřešil. Údajně proto, že byl zaměřený jen na příští den, trénink či zápas. Nemyslel na to, co bude za pět let, ale na to, co bude za pět minut.

Když jsme se o tom bavili podrobněji, došli jsme k tomu, že mu toto nastavení dříve stačilo na skvělé úspěchy, a neměl proto nikdy potřebu se příliš zabývat vzdálenější budoucností. Chtěl uspět v příštím výkonu, což se mu v mládí obvykle podařilo.

Nic víc tudíž nepotřeboval.

Dostával za svou snahu okamžitou odměnu a nikdy nemusel čekat na odměnu odloženou, nemusel se za něčím hnát, prát se s překážkami a teprve po nějaké době zažít slast úspěchu – což jinými slovy znamenalo, že neměl vytrénovaný svůj volní sval.

Šlo o docela paradoxní situaci. Sportovec, který se zaměřuje na krátkodobé cíle, nedělá žádnou výraznou „mentální chybu“. Absence dlouhodobé vize však může způsobovat, že v určitých chvílích bude sportovec postrádat důvod, proč vystoupit ze své komfortní zóny. Naše spolupráce s tímto sportovcem tak nebyla o okamžité změně – protože o ni z jeho strany nebyl zájem –, ale o trpělivém poukazování na to, co by se dalo zlepšit, jakým způsobem a hlavně proč.

Postupně jsme hledali cestu k tomu, aby se Patrik více otevřel lákavější dlouhodobé vizi a našel odhodlání k prvním změnám v životosprávě a přístupu k tréninku.

Připravovali jsme se společně na to, že pokud do toho půjde a přijme tuto větší emoční investici, bude to logicky znamenat i silnější pocity zklamání či frustrace, když narazí na překážky.

Chystali jsme se na „vyplutí z přístavu“ – od úvodního rozdmýchání zvědavosti ohledně toho, co by mohlo ležet za horizontem, až po vytváření plánů pro případ bouře.

Klíčovou roli pak v následném vývoji sehrál Patrikův tehdejší trenér. Viděl jeho nenaplněný potenciál, ale nedařilo se mu jej přimět k tomu, aby se sebou něco dělal. Když jsme spolu o Patrikovi mluvili, poradil jsem mu, ať si všímá jakéhokoli jeho vystoupení z komfortní zóny a dá mu pozitivní zpětnou vazbu.

Když se pak třeba na příštích trénincích Patrik tlačil do toho, aby hrál ve větší rychlosti, vedlo to logicky i k tomu, že dělal více chyb. Ale trenér se více zaměřil na to, že ocenil jeho snahu o rychlejší, kreativnější a průbojnější hru než na to, aby mu vyčítal chyby. Tím mu obrovsky pomáhal nereagovat na dílčí neúspěchy tou nejjednodušší variantou – návratem do komfortní zóny, do starého tempa a intenzity, která jej nikam neposune.

Možná se někdy ocitnete v podobném scénáři, ale nebudete mít u sebe nikoho, kdo by pro vás tímto zdrojem pozitivní zpětné vazby byl. Pořád však máte sami sebe. Máte tuto knihu. Když vystoupíte ze své komfortní zóny, půjdete vstříc změně a nedostanete za to okamžitě odměnu v podobě skvělého výkonu, připomínejte si, že i tak jste udělali něco výjimečného.

Ale zpátky k našemu příběhu. Simon byl v opačné situaci než Patrik. Tím, že se neustále vracel ke své dlouhodobé vizi, kterou aktuálně vnímal jako nesplnitelnou, udržoval se v začarovaném kruhu úzkosti. Bylo tedy nutné začít pracovat na schopnosti být více „tady a teď“ a nahlížet na věci z mnohem krátkodobější perspektivy – den za dnem. Šli jsme na to skrze různá cvičení, která Simon mohl dělat i doma:

Trénovali jsme lepší koncentraci pozornosti (cvičení č. 100–106).
Učili jsme se dávat si na každý den konkrétní krátkodobý cíl (cvičení č. 1).
Zlepšovali jsme jeho sebereflexi, aby byl schopen vidět reálné pokroky, ke kterým docházelo, když investoval svou snahu správným směrem (cvičení č. 17 a 23).

Výraznou změnu šlo u Simona vidět poté, co došlo ke zlepšení v jedné z jeho slabších stránek. Nestalo se to náhodou či vlivem vnějších podmínek, ale jeho vlastním aktivním zapříčiněním. Začal být sebevědomější z hlediska schopnosti podniknout proaktivní kroky a něco změnit, což nakonec vedlo i k něčemu, co si dříve nedokázal představit – promluvil si se svým otcem o tlaku, který na něj vyvíjel. Šlo o jednu z řady změn, které nakonec vedly k tomu, že se v něm znovu probudila stará jiskra a přesvědčení, že v sobě má něco výjimečného.

Simon i Patrik dokázali najít cestu ze slepé uličky. Každá měla jiné zákruty, ale v obou případech vyžadovala velké množství snahy, a hlavně ochotu a schopnost se změnit.